Tento text byl vytvořen pro literární soutěž Knihovny Františka Bartoše v roce 2023.

Rakovina vás kousek po kousíčku rozebírá. Je to lidský rozklad, při kterém máte pocit, že se vám váš život sype pod rukama. Je to nemoc, která postihla právě Sofii.  

Sofie šla na typickou holčičí sešlost s přespáním. Zaklepala na dveře, ty se rázem otevřely a z nich vyletěly její kamarádky, roztáhly ruce a obejmuly ji. Pak už to pokračovalo zcela běžně. Holky se dívaly na film, jedly dobré jídlo, povídaly si…  

Večer její kamarádka přinesla časopis. Byl to velmi populární magazín pro ženy, který si koupila          v kiosku za domem. „Hele, holky, pojďme si udělat všechny takovou preventivní prohlídku, co říkáte?” zvolala a ukázala zbytku článek. Byl to článek s barevnými postupy popisující, jak si udělat doma, sám a bez potřeby jakéhokoli lékaře prohlídku týkající se rakoviny. Děvčata se chvíli kabonila, ale nakonec souhlasila.  

„Vypadá to dobře, holky!” pochvalovala si děvčata. Avšak Sofie nemohla říct to samé. Měla pocit, že cítí něco přebytečného na svém těle, a to bulku. Byla malá, trochu fascinující v očích Sofie. „Panebože,” vyhrkla. „Co se děje, Sofie? Vše v pořádku?” ozvalo se z pokojíčku. „Jasně holky, jenom jsem uklouzla, jdu za vámi,” zalhala a seběhla ze schodů s tíhou na srdci a takřka v slzách. 

Je těžké se někomu svěřit s něčím tak citlivým jako je rakovina, obzvlášť rodiči, protože mít dítě s rakovinou je daleko horší než mít rakovinu sám o sobě. Sofie zastávala vždy názor, že upřímnost je nejlepší politika, a tak sebrala všechnu svou odvahu a vydala se do obýváku. Maminka seděla na žlutém gauči a četla si novelu. „Mami? Musíme si promluvit a chci, abys mi věnovala plnou pozornost,” začala sebejistě. Maminka se narovnala a z jejího výrazu bylo patrné, že má obavy, co z ní vyleze. „Jde o to, že jsem si nahmatala bulku, ale hlavně se nelekej, třeba o nic nejde, ale myslím, že bychom měly raději zajít za odborníkem, ať máme jistotu,” pronesla a maminka jenom stroze odpověděla: „Ukaž mi to, prosím.”  

Prohlídka byla naplánována na středu na 14:00. Obě z toho byly docela nervózní, protože zkrátka, život je plný nečekaností, nikdy nevíte, co se může stát. „Veselých, pojďte dál,” přivítala je vlídně mladá sestřička. V ordinaci seděl pan doktor, který po pár úvodních otázkách udělal Sofii sérii testů. „Výsledky by měly přijít coby dup, hned jak přijdou, ozveme se vám,” usmál se a rozloučili se. 

Následující dny byly jako muka. Neustálé kontrolování telefonu se stalo Sofiiným novým zvykem. Nejedla, nepila, nespala. Neustále nad tím vším přemýšlela a vymýšlela si všechny možné scénáře, které by mohly nastat. Jednoduše měla nervy v kýblu.  

Žádný člověk nepočítá s tím, že bude v životě vážně nemocný, bude mít nehodu, nebude se mu dařit v práci… Stejně tak nepočítáte s tím, že by vám někdo někdy mohl říct: „Máte rakovinu.” Je to facka od života. Říkáte si: „Proč zrovna já? Co jsem komu udělala?” Jenže tomu nijak nezabráníte. Prostě se to stane. Sofie tu noc, kdy jí to zavolali, plakala jako želva.  

Den na to byly přizvány na konzultaci, kde se spolu s lékaři shodli na tom, že nejlepší léčba bude pomocí chemoterapie. Taktéž byly obeznámeny s postupem celkové léčby, nežádoucími účinky a jak je řešit, načež podepisuje Sofie informovaný souhlas. 

Před chemoterapií jí provedli odběr krve ke kontrole krevního obrazu, hodnot minerálů a ledvinných a jaterních funkcí. Na její premiéru ji přišla podpořit řada kamarádek a maminka. Povídaly si, hrály karty, jen aby se zabavily a Sofie mohla na chvíli zapomenout.  

Taktéž jim byla nabídnuta možnost podpůrné skupiny, která jí měla pomoct se s tím vším lépe psychicky vyrovnat. Překvapivě si tam našla mnoho přátel, se kterými si velmi rozuměla, protože měli pro sebe navzájem pochopení a respekt. Například se seznámila s hnědookou Laurou. S nemocí bojovala přes rok, ale byla moc zábavná. Díky ní se do nemocnice alespoň trochu těšila. Byla jako závan čerstvého vzduchu, díky kterému mohla Sofie dýchat.  

Naopak, co bylo pro Sofii nesnesitelné, byly již dříve zmiňované vedlejší účinky chemoterapie, a to: únava, nevolnost a jako dívka špatně nesla vypadávání vlasů, protože každá dívka i žena si cení své kadeře a považuje je za svou největší chloubu. Po chemoterapii chodila jako tělo bez duše omotaná kolem matčiných ramen. Spánek střídala s díváním se na filmy a seriály. V očích její matky byla celá léčba jako zlý sen a doufala, že se z něj brzy vzbudí. 

Po roce trápení a slz si Sofii s maminkou zavolali na prohlídku, aby zkontrolovali, zda je vše tak, jak má být. Vlastně to bylo ještě lepší. „Nebudete mi asi věřit, slečno, ale rakovina je pryč,” smál se od ucha k uchu doktor. Sofie na něj hleděla dobrou minutu, než si uvědomila, co z něj vypadlo. „Jste si jistý?” zeptala se. „Víc jistý si už být nemůžu,” odpověděl a podal jí do ruky snímek. „Vidíte?”  

Díky rakovině se Sofie naučila vážit si života a zdraví, našla nové spolehlivé kamarády a kamarádky a s maminkou se díky této zkušenosti ještě více sblížila. Od té doby se pokouší žít naplno. 

Její příběh je jako ošklivá bouřka. Přečkáte to nejhorší a na konci se obloha rozjasní a vysvitne slunce. 

Lucie Brázdilová